Diskuze : Drbárny : Skoro dvojčata - děti krátce po sobě

Myslím že to nebylo míněno ve zlém, spíš soucitně - když chtěl od maminky pusu tak aby si pomalu stoupl do fronty než na něj maminka bude mít v tom počtu dětí volno o). Jinak souhlasím že tyhle děti zpravidla bývaly vychovaný výborně, na rozmazlenost a sobectví nebyl prostor, naopak bývaly zvyklý držet při sobě, automaticky si pomáhat a spolupracovat byl naprostý základ bez kterého by rodina nemohla vůbec fungovat.
Pokud jde o prababičku a její "domácí jesle" - to si s kadibudkou na dvorku/pavlači a vyvařováním plen na plotně fakt nedokážu představit. Já bych na jejím místě snad manželovi udělala uzel (se omlouvám ).

mon,
to je smutné vždycky a bolí to stejně, ale v tu dobu to prostě byla přirozená součást života, lidi to tak brali, byli pokornější, smířenější...
My jsme si prošli odtržením od umírání a smrti, umírá se mimo rodinu, někde mimo, lidé se smrti víc bojí, protože ji neznají...Věřící jsou snad na tom v tomhle trochu líp....

monabe,
to ještě stihnete .

Já mám před očima tu rodinu z Výměny manželek, ale nejen tu, znám i jednu takovou osobně a také mi nikdy nepřišli, jako že by to nezvládali...

Možná, že v době, kdy to nikdo neřešil, to měly takové rodiny v něčem snažší než dnes, kdy musí bojovat hlavně s předsudky...Děti tenkrát měli i proto, že byly potřeba a nikdy se nevědělo, kolik jich ve skutečnosti přežije. Neumíralo se ani tak hlady, ale na nemoci a to hodně, nebyly léky, antibiotika, lidé k tomu přistupovali jinak než dneska...
Neexistoval tlak společnosti (okolí, lidí známých i neznámých) na to, aby měly všechny děti vzdělání, pokud možno to nejvyšší, dítě bylo mimo jiné další pracovní síla a to od nejútlejšího věku...
Bylo to prostě jiné....

Aha,tak to jojá si to prostě nedokážu představit

Tyhle vícečetné rodiny z poválečného období obdivuju. My k tomu máme znatelně jednodušší podmínky, ale stejně to není sranda. A to mám "jen" 4 děti, které jsme stihli za 2 roky 2 měsíce, kde je těch dalších deset?!