Milá mamčo,
svého syna jsem velmi ráda "rozmazlovala" společným spaním. Na ty chvíle mazlení při kojení a fyzické blízkosti vzpomínám jako na nejúžasnější dary mateřství. Pro zajištění většího prostoru jsme přirazili dětskou postýlku bez bočnice k manželské posteli, a tak Tom spal vlastně "u sebe" a přitom s námi a když se mu v noci zastesklo nebo se chtěl napít, stačilo mu v polospánku se překulit ke mě.Měli jsme sice období, kdy mě tento způsob dost unavoval, ale přínosy vždy převážily. Moje kamarádky striktně dodržují spaní svých miminek v postýlkách, dokonce od narození v dětském pokoji (!!) a prý jim to vyhovuje, děti jsou spokojené. Já jsem ale byla nejšťastnější právě když jsem mohla svého broučka vidět sladce oddychovat a proč se o to nejhezčí tedy ošidit? Toto "rozmazlování" nemělo ani vliv na pozdější samostatné spaní.Jelikož jsem dlouhodobě onemocněla a zkrátka jsem se potřebovala kvalitněji a bez probouzení vyspat, v Tomově 18ti měsících jsme společně vybrali "dospěláckou" postel-vlastně jen matraci, aby pády nebyly moc tvrdé... a Tom se zcela samozřejmě a přirozeně přesunul na noc do svého pokojíčku a ještě byl "důležitý", jaký je už velký kluk. Chvíle vzájemné blízkosti nám ale oběma chybí, kolem páté ranní ho máme aspoň na posledních pár hodin spánku u sebe :-)
Co z toho plyne? Hlavně se navzájem užijte, toto krásné období života se už nikdy nebude opakovat a strašně rychle uteče!
Ivka