Nebojte se školy, děti to určitě zvládnou. Zdenda ještě v srpnu ani pořádně nevěděl, jak se v ruce drží tužka a v říjnu už psali ve škole dokonce diktáty, nejdříve jen písmena a teď už celé věty. Ani jsem se nestačila divit, kolik písmen se už dodnes naučili. Kolikrát jsem zapochybovala o tom, že jsem ho přece jen měla poslat do školy až letos. Počítání a psaní čísel mu jde super, ale ty diktáty kolikrát nestihnul dopsat, chudák nevěděl, jestli to má psát krasopisně, nebo rychle. Donesl už i první poznámku, že je neukázněný a že si nedonesl nějaké pomůcky. Zašla jsem do školy a zjistila, že kdyby byl pořád ukázněný, tak by asi ani nezapadl do kolektivu a učitelce jsem řekla, že má Zdendovi psát do deníčku, co si má přinést a bude vše OK. Každopádně, i přes různá úskalí, na vysvědčení donesl samé jedničky. Doma máme elektronický terč na šipky, sem tam si všichni zahrajeme, tak jsme mu za odměnu koupili jeho vlastní šipky i s pouzdrem. Měl z nich takovou radost, že s nimi chtěl i spát.
Mano, krásná holčička, na dětech člověk vidí, jak ten čas rychle letí. Co Alexovo vysvědčení, určitě taky samé jedničky viď?
Když už jsem tady prošvihla Nový rok, tak Vám všem i Vašim mužům a dětem aspoň dodatečně přeji hodně štěstí, zdraví a lásky, ať všechno krásné, o čem se Vám kdy snilo, v tomto roce se Vám vyplnilo.