já se snažím, snažím, snažím, ale jde mi prostě proti srsti to vynechání 2. osoby v řeči.

jinak se docela dokážu ovládnout i v děsných situacích, mluvit s klidem, nevytáčet se, nalézat přirozené důsledky a dohlédnout na jejich uskutečnění... ale tohle mi nejde pořád přes pusu.
nemyslím v těch případech: na chodbě zůstaly ležet boty (namísto běž si uklidit boty), to je v pohodě...
ale třeba když jdu s kočárkem a starší kolem jezdí na kole. mou přirozeností je: když jedeš na kole, koukej na cestu, řiď, vyhýbej se lidem... ale místo toho vymýšlím krkolomnosti typu: kdo jezdí na kole, je cyklista. cyklista se má, z kopce si to sviští, po rovince taky, do kopce je to sice námaha, ale i tak je tam dřív než my, pěšáci. ale cyklista má i důležé povinnosti, musí koukat na cestu, řídit a vyhýbat se lidem...
a pak dále dle potřeby provolávám: cyklista musí řídit... nebo: kdo řídí, musí koukat na cestu...

připadám si jako teta Kateřina ze Saturnina. kdo chce kam, pomozme mu tam, mladí ležáci, staří žebráci