Používám to vcelku běžně ale jsou chvíle kdy je pro mě lepší říct mu rovnou. Uvedu příklad:

Přebaluju kluky. Oba mají ve zvyku hrábnout do plíny tomu druhýmu když ho přebaluju. Zavedli jsme tedy že brácha vyhodí bráchovi plínu do koše. resp za zábranu v kuchyni. Ještě nepochopí větu typu:
Děti do plínek sourozencům nelezou, protože by byli špinavé a nevoněly. Děti ty plínky vyhazují. To na mě kouká jako výr.

Ale když mu řeknu Františku prosím tě vyhoď tu plínu. Nebo Peťulko prosím zanes to do kuchyně.
Tak tu plínu vezme a hodí v kuchyni za zábranu. Popř když cestou potká ubrousek nebo nějaký papír, tak to tam přihodí a je vidět jak je rád za to, pro tebe neosobní, ty jsi ale šikovný a na to pohlazení potom. Ony ty děti to vnímají nejen prostřednictvím pronesené věty ale i prostřednictvím barvy hlasu a gestikulace.

Na druhou stranu jsou třeba situace kdy se jim to snažím vysvětlit bez té druhé osoby, jako třeba, klasicky u nás, koupání.

Když pronesu větu. Musíš se okoupat jsi špinavý, tak je děsný řev. Když mu ukážu děti v TV jak se koupou a řeknu mu, že se děti musí umývat aby byli čisté a voněli, tak na ty děti kouká a ve vaně je to podstatně klidnější.

Podle mě to záleží na momentální situaci.