Přidat odpověď
Začala jsem rhá t v 5ti letech na zobcovou flétnu ve 4.třídě jsem začala hrát na pozoun v 6 třídě jsem nastoupila do dechového orchestru, v 7.třídě jsem začala jezdit s nimi po Evropě po koncertech, v té samé třídě jsem si přibrala Altovou flétnu a na zkoušku saxofon, ten mě ale nenadchl, takže místo toho rekreačně trubka. v 15 letech přijímačky na konzervatoř, kde mi řekli že i když mám bezesporu tak mě bez obálky nevezmou. Podotýkám, že jsme se hlásili jen 3 na pozoun a řekli nám to všem 3. Měla jsem tehdy nabídku, že pokud mne vezmou mohla bych hrát ve Vídni a školu dělat dálkově při tom. Bohudík naši na to peníze neměli, tak jsem se smířila s tím že dál už to nemá cenu, v prváku na střední jsem postupně složila všechny karty a věnovala se škole. Můj režim byl od 4té třídy takový že jsem byla dopoledne ve škole odpoledne cvičení a 2x týdně hudebka, 1x týdně nauka. V 6 třídě už to bylo tak, že jsem ráno šla do školy ze školy místo oběda do hudebky na hodinu flétny, pak na odpolední vyučování, po něm zase do hudebky na hodinu pozounu a k tomu 1x týdně zkouška s orchestrem. pokud byla naplánovaná šňůra tak jsme to měli každý den včetně víkendů a končili jsme v 18:30, domů jsem se dostala v 19:30, a musela jsem cvičit to co jsem ten den hrála. Spát jsem šla tak v 22hodin. Učila jsem se po hraní a před školou. Kupodivu jsem procházela bez problémů. Ještě jsem stáhala psát úkoly se sourozencema a vyzvedávat ségru v družině která chodila na hudebku většinou se mnou. Od 7. třídy už jsme neměla povinnou hudební nauku a tudíž mi jeden den ve městě odpadl. Když jsem přestala hrát tak jsem nevěděla co s volným časem a ačkoli jsem to nikdy nepřiznala našim nebo manželovi do dnes mám pocit, že jsem selhala na celé čáře tím, že mě nepřijali. Vím, že to, že jsem přestala hrát zklamalo hlavně tátu. Ale nebudu lhát. Občas to byl opravdu bpj a máma mě do toho kopala jak mohla. Týden před přímačkama letěl pozoun přes celou hudebnu, protože mi ruply nervy.
Naproti tomu sestra začala v 1 třídě hrát na flétničku v 5. třídě chtěla housle tak hrála asi rok a půl na housle a pak se dala na lesní roh. Nic z toho ji doopravdy nebavilo, tak, že by tím žila, cvičit ji nebavilo a čím víc ji člověk nutil tím to bylo horší.
Brácha nehrál kdy na nic a disciplínu nezná doteď. To je podle mě jeden z velkých kladů hraní. Cvičení se opravdu musí dělat každý den a pokud i den vynechá je to znát. Každý den 30 minut udělá divy. Zkus mu to dát nějakou formou hry nebo to něčím podmínit. Kdybych se měla rozhodovat znovu tak bych udělala to samé jako tehdy když jsem hrála. Na druhou stranu jsem neměla kamarády a byla jsem za podivína. Kdyby mě tehdy vzali na tu konzervatoř tak dnes s největší pravděpodobností s manželem spolu nejsme. Ale děkuji za to že jsme. Nicméně jako koníček je to skvělé.
Předchozí