Je určitě důležité najít učitele a mít taky jasno, kam má s tím hraním dítě "dojít". Já jsem se nějak kousla v tom, že v hudebce jsem sice hrála dost dobře, sem tam nějaký umístění v nějaký soutěži a tak, ale bylo to šíleně mechanický, zaměřený na hru podle not, minimum improvizace, minimum vlastní invence, trochu něco jinýho, než co bych z pohledu doby, kdy jsem tu hudebku končila, asi ocenila víc.
U starší dcery jsem vysloveně chtěla - protože bylo celkem i jasné, že to nebude na kdovíjaké muzicírování - aby se naučila najít melodii, sama vymyslet doprovod, ona se k tomu navíc naučila o hodně lépe intonovat než předtím, s paní učitelkou hodně zpívaly; neměla jsem v úmyslu, aby hrála roky Czerného etudy a pak někde excelovala s Chopinem, spíš tak aby mohla, pokud bude chtít, si zahrát na klávesy někdy za X let s kapelou nebo aby si v pubertě, až ji všichni budem štvát, mohla zalízt ke klavíru a ulevit si tím, co z něj vyloudí - tohle se teda u starší zjevně nepovedlo, i když kdo ví, třeba k tomu ještě dospěje i sama, na ten nástroj nezanevřela komplet.

Ani u mladší nemám představu nějaké koncertní kariéry, jinak by samozřejmě do té hudebky chodila, takhle mi to přijde volnější a lze to líp přizpůsobit našim představám a časovým i dalším možnostem.

Já jsem tehdy měla pocit, že tím drilem se zkouškama, přehrávkama, s povinnýma skladbama na konci každýho roku a celkovým zaměřením, ze mě nějak vytloukli něco, co jsem potom po letech horko těžko znovu hledala - kreativitu, schopnost na ten klavír zahrát, na co mám zrovna náladu a ne jen podle not, zahrát třeba s tou kapelou, improvizovat...

Myslím, že jsem asi trochu zaujatá a neobjektivní, určitě i tohle v hudebce lze, když po tom člověk jde, já byla zasycená tím ostatním. A taky bych s tím neměla potíž, kdyby to bylo víc automaticky ve mně. Takže vím, že to není univerzálně platný a že to je jen můj velmi subjektivní pohled na hudebky a jejich osnovy.