marketo, tvá reakce je asi na mě, že?
já s tebou souhlasím, i to tak dělám, empatii, utěšování nevnucuju, pokud není zájem
souhlasím i s tím, že odvedení pozornosti není moc správné, ale na mladšího nic jiného nefunguje, reaguje tak i sám, pokud se do toho nemíchám, pláče nebo se vzteká na plné obrátky, najednou ho něco zaujme a obrat o 180°, úsměv, vše v pořádku, chlácholení moc nepomáhá, jen foukání bolístek (což je podle mě taky částečně odvedení pozornosti - soustředí se co to dělám) takže pokud se v emoci zasekne a nemůže přestat (třeba i z únavy) to že mu odvedu pozornost k něčemu co ho zaujme mi dá aspoň prostor připravit ho třeba na spánek nebo na to co potřebuje v klidu
na stašího to nefungovalo nikdy, já to na něj ani nezkouším, ale prarodiče se tím snaží řešit cokoli "hele, viděls tu kočičku?" - a to tam třeba ani žádná nebyla
add negativní emoce - nemyslím si že jsou špatné a teoreticky vím, že jsou potřeba a beru jako svoji chybu (ne dítěte), že to takhle neberu i v reálu, prostě jak pláč tak vztek mi vadí, asi se na to nedokážu podívat neutrálně a zvnějšku a negativní emoci přejímám a proto se ji snažím u dítěte zastavit, zatím to prostě jinak neumím
to samé s tím pocitem - můžeš si za to sám - já vím, že to není objektivně důležité, ale nedokážu si poručit to tak nevnímat v tu danou chvíli .... asi nejsem dostatečně morálně a emočně vyspělá, nebo co
uvědomuju si že nejvíc práce mám se svými postoji, jen nevím jak na ně, takhle teoreticky mi to jde, ale v praxi vítězí momentální emoce a zažité stereotypy

verčo, ahoj, já myslím, že se přidat určitě můžeš