Ano, v tomhle souhlasím s Graine, já bych si nikdy nelajsla komukoliv mluvit do života.
Mě to udělala kamarádka, když jsem byly celkem v háji z primo záchytu rakoviny kůže a plácala jsem se v tom, tak mi řekla, že bych neměla mít děti, že by trpěly buď tím, že brzy zemřu nebo by samy měly gen., dispozici
Samo že jsem o tom přemýšlela, ale pak jsem si řekla,že jeden z nás tu bude a gen. dispozic k rakov. bujení jsou v rodinách mraky.
Tenkrát jsem na ní koukala jako puk a HODNĚ se mne to dotklo. Skousla jsem to a kamarádíme se dál, ale tenkrát to byla dost rána.
Sama jsem vyrostla v rodině bez matky od 10 let a nic tak strašného na tom nevidím.
Manžel měl Perthese, jako malý strávil několik let v léčebně a jeho rodoče nikdy nelitovali, že ho mají, naopak se o něj skvěle starali.
Když se chce, jde všechno na světě.
Takže já bych si nikdy neosvojovala právo mluvit lidem do života.
To je každého věc.