Přidat odpověď
Asi to hodně záleží na tom, jak sami rodiče berou své postižení. Už jsem slyšela spoustu nevidomých nebo neslyšících, kteří čekali dítě a říkali, že by byli rádi, aby jejich dítě tuto "vadu" podědilo. Jednak mu potom budou moct zprostředkovat své zkušenosti se světem, druhak ve svém "postižení" spatřují nějakou výhodu. Takže je třeba otázka, jestli tvůj přítel si pamatuje hlavně osamocené mládí nebo v tom viděl i něco přínosného. Pokud ano, jistě nebude přemýšlet, jestli to dítě podědí nebo ne. Tady je asi nejdůležitější přístup budoucího rodiče. Jeho niterná zkušenost a reakce na život s postižením. A mimochodem, ono nemusíš být postižená v tom rozšířeném slova smyslu. Já bych si třeba moc přála mít holčičku, ale bojím se, že po mně podědí menstruační cyklus (v pubertě jsem omdlívala od ms bolestí a jeden čas jsem krvácela 21 dní a 7 byla na suchu). Takže jsem moc ráda, že se pohlaví nedá naplánovat.
Předchozí