Přidat odpověď
Já i má sestra jsme děti postižených rodičů, oba byli v Jedličkově ústavu,tam se i seznámili. Oba měli tělesné postižení a podle mne částečně i psychické. Kdybych je znala nyní a věděla, že spolu budou mít rodinu, řekla bych: no to snad ne, chudáci děti, až se jim to nakříží ta postižení a kdoví, zda se o ně rodiče vůbec postarají. Kupodivu my děti jsme zdravé, vystudované a zatím i anše děti jsou zdravé, nic se nepodědilo, péči o nás nezvládali rodiče moc dobře, vypomáhala široká rodina, která tehdy sňatku bránila seč se dalo. Je to hodně složité, oni to kupříkladu vůbec neřešili, zda by měli či neměli mít děti, prostě "jsme přišli", z mého pohledu nezodpovědné, riskantní, nebýt širší rodiny, kdoví jak bychom dopadli, ale na druhou strnau možná zase díky tomu, co jsme si zažili jsme nyní se sestrou dobrá dvojka, držíme spolu (rodiče již nežijí) a na dětství celkově nevzpomínáme špatně.
Předchozí