Dojít na sociálku a poté podat předběžné opatření u soudu, který rozhodoval. Také, že máme povinost to ohlasit, jinak se dopouštíme trestného činu. Ano všechno fajn, ale již to tu někdo psal a s tím souhlasím, my jsme si to všichni včetně dcery musely probrat a zvážit pro a proti a dopady na tu holku, která se na to musela připravit atd. atd atd. Ono hup a někomu to bezmyšlenkovitě zavolat a ohlásit sociálce (upřimě řečeno, která ve mě nevzbuzuje dojem profesionální oragnizace bojující za práva dět¨í) i ta holka se na to musela připravit, sama zvažovala co na to děda, teta a vůbec všichni z matčiný strany budou říkat, jestli jí nezavrhnou, i když je matka taková jaká je. Všichni nám beztak říkají, je lepší mít v ruce posudek od lékaře nebo nějaké svědky. I ta holka se to bojí říct např. učitelce v eškole, protože na vsi je to jedna velka drbárna a že by to prý učitelka řekla matce a ona by dostala a dítěti nevysvětlíte, že si musí za vším stát a ustát. Ono se prostě ještě příliš bojí autority, rodičů a dospělých vůbec. A m,y jí nemůžeme vyloženě nutit. Takže jinými slovy si myslím, že ať je to jak je to vždycky si musí člověk pomoct sám i kdyby mu bylo 5 let. Volat policajty třeba 20x i za cenu toho, že ho máma seřeže jako psa. Zajít osobně na sociálku a zase se vystavit mlácení nebo psychickému vydírání ze strany matky.