Já souhlasím s Očičkem - u nás taky zabere plácnutí přes zadek - když to dítě přehání a opravdu už nevím, co s ním, tak dostane jednu přes zadek. A je zas třeba měsíc hodná, milá, bere mě jako autoritu a nedělá žádné scény. Neřekla bych, že to má na ní nějaký neblahý vliv (to spíš mě to mrzí). Ale u ní bych řekla, že na to nějakým způsobem čeká. Ví, že se chová tak, jak nemá, a zkouší, jak já zareaguju. Hodně si s ní povídám, hodně věcí se jí snažím vysvětlit, ale někdy prostě nejde jinak.
Jinak mi přijde docela logické - když mlátíš, tak budeš zmlácený. Když si začneš, tak musíš počítat s odvetou. Ale je pravdou, že dítě hlavně musí vědět, že ho máme rádi. Že se nám jen nelíbí určité jeho chování. Ale že pro nás on hodně znamená. A navíc jako dospělý bychom měli znát příčinu proč se tak chová a to vyřešit. Může jít třeba jen o určité období, kdy se vyrovnává s novou rolí, s miminkem, ale může se to časem i zhoršovat:-(
Podle mě by se hlavně maminka neměla kluka bát. Mlácení netolerovat, a hodně si s ním povídat... nebo spíš hrát hry s maňásky. To u nás docela zabírá. Děti potřebují ze sebe ty pocity nějak dostat. A malé děti to prostě neumí. Tak si hrát na rodinu s panenkami, a jak ten a ten reaguje, prostě různé modelové situace, a jak se to dá řešit... nebo že tátu naštvalo tohle, a co udělá... já neupozorňuju na to, že mluvíme teď o ní, nebo řešíme její problém... prostě si tak hrajeme... Já mám dceru, tak ta je jiná. Kluci bych řekla, že se i víc perou. Navíc, když je člověk utahaný, je těžké zareagovat, jak si předsevzal. Ale možná, že jen všichni potřebujete čas.