Tak tohle mi připomíná jedno z období naší prvorozené dcery. Trvalo asi od dvou do čtyř let. Pak její chování změnilo formu - ataky jsou "jen" slovní. Sourozence má až od 4,5 let, kupodivu ho celkem přijala.
Zkoušeli jsme všechno: vysvětlování (dcera je inteligentní - dle znaleckého posudku IQ 142, ale tato metoda byla a je bezvýsledná), zákazy (dceři vadí, ale ovládnout se stejně nedokáže), fyzické tresty (nemají v našem případě žádný efekt), metodu stisku (dcera vzteky málem zešílela - celkem chápu), metoda - zavřít do pokoje (nezůstala tam, když se zamklo, kopala do dveří), metoda - psycholog (zkušeli jsme jich víc -de facto ztráta času), metoda - vybouchej se tady (polštář) - (bez efektu, dcera potřebuje v tu chvíli ublížit nám, nikoliv polštářku).
Jak říkal náš známý - dětský psychiatr - je to povaha. Chování se zásadně nezmění, jen bude měnit formy. A pokud se takto projevuje víceméně jen vůči blízkým lidem (náš případ), neřeší se to.
Je to někdy o nervy.
Tak Vám moc přeji, ať z toho malej vyroste. Když to nevyjde respektujícně, zkuste to nerespektujícně. Nebo vážně chcete respektovat bití dítětem?
Ať Vám něco zabere!!!
A když ne - jeden psycholog mi říkal - berte to tako jako danost, kdyby dítě nemělo nohy, taky byste nechtěli, aby se naučilo lyžovat.