No právě, já jsem se jí vždy snažila nic neříct, aby si nemyslela, že jí malého nepřeju. A brala jsem to jako samozřejmost, že ona snad ví, že já jsem ta hlavní - přece máma. A pak si přijdu tak trochu jako "nicka".Když jsem se o tom bavila s tetou (s mojí mámou si rozumím tak trochu jinak....), tak mi říkala, ať jí ho dopřeju, je to přece babička, tak si ho chce užít - a každý jsme nějaký.Tak jsem tak trochu zmatená, jestli jsem já ta špatná, nebo normální....
No - zkusím ji příště něco říct - ale mně to všechno, co jsem jí mohla říct, napadne až POTOM