Mám úplně ten samý problém, bohužel ne s tchýní, ale s vlastními rodiči.

Fakt je, že mi hodně pomáhají, kdysi mi vyložřeně zachránili život (při nevyvedeném manželství), díky nim bydlím ve svém (resp. v jejich, ale ve svém..) a neživořím. mám ne zrovna nejmoderněji, ale slušně zařízený byt a vše co k životu potřebuji i nepotřebuji. (koupili mi pračku, a nejen ji platí mi třeba internet a celkově by mě nikdy nenechali na mizině) Zůstala jsem sama s dvěma dětma.
Milujou nás tak, že si bez nás nedovedou představit víken, pořád všechno plámnují s námi a když se jim třeba dva dny neozvu, jsou skoro "uaržení" a hned používají na obranu svou "lásku".
Kdykoli dojde k nějaké výměně názoreů, u které nejsou schlopni respektovat můj názor (kolikrát i při výchově holek si prosazujáí své), tak jediná jejich odpověď je, že "kdybys nás neměla, kde bys byla....."

Nejhorší je,že to bohužel musím všechno vytrpět a vydržet... (jsem jejich jediné dítě).

Nikdy jsem neprosazovala názor, že "doma nesmíš to a to, u babičky ano" vždycky jsem prosazovala "tak se řekne a tak se udělá ať tam nebo tam", oni prostě neakceptují a co oni za víkend rozmazlí já pak týden napravuji.


Víkend bez nich? nepředstavitelné.

Jejich odpověď? "A co byste jako bez nás dělali? To vám nevadí, že NÁM SE PO VÁS STÝSKÁ??:??"

Nezbývá, než vydržet,a ch jo, je to bludnej kruh, ale : Ó JAK TI ROZUMÍM.!!!!!!!!!!


No neporadím, jen podpořím, že v tom nejsi sama..
Sama jsem na to rewcept ještě nenašla..-..