No Lído?
Prosím tě, nic ve zlém, ale kdo má jako tušit, co se ti honí hlavou? Je opravdu nutné, abys vyjádřila svůj názor a NEPŘEDPOKLÁDALA, že tchýně ví, že ti leze do soukromí!
Každá rodina má jiné zvyky a ty si udržuje a když jsi jí nikdy nezarazila, tak předpokládala, že ti to neva a zvyky máte doma stejné. Já fakt "miluju" ženské, co okolo sebe vytváří atmosféru hnusného ticha a dusna a přitom člověk nikdy neví, co jim je. Když se člověk zeptá, tak se nic neděje a přitom týden nemluví. Specialistky jsou na to fakt hlavně ženský a to je hnus fialovej!
Já tedy nemám ideální tchýni v pojetí některých maminek tady a ani jsem se sama u ní nezapsala dobře (musím sebekriticky přiznat, že její odtažitost k mé osobě chápu - pubertální zamilovanost nás s manželem na začátku vztahu nutila vyvádět fakt kraviny, byť ve věku 25 let :-D), ale snažím se mluvit, projevovat city, když vidím odezvu, jinak ne, chválit a nekritizovat, spíš navrhovat různé možnosti řešení. Hlavně taky nabízím pomoc na oplátku i když vím, že NIKDY nebyla přijata, ale nakonec jsou vztahy takové, že jsme se dopracovaly i k připuštění možnosti, že jí budu moci i já s něčím pomoci a to beru jako projev její maximální důvěry!
Jinak s manželem jsme spolu 5 let a máme roční dceru. V těhotenství jsem trošku trpěla, moc si to se mnou u manželovo rodičů "nebrali", ale nakonec to chápu, protože i oni jsou ostýchaví a hladit snaše bříško jako mamka dceři by bylo asi "na hraně" i když já bych zas za to byla ráda, byla jsem na sebe tak pyšná ;-), ale oni zase takoví prostě nejsou od nátury a já to chápu. Ze začátku nás velmi přesvědčovali do svatby a když ochladli emoce (hlavně manželovo), tak jsme shledali, že mají pravdu! A tak je to se vším. S narozením dcery se to hodně zlepšilo a také jsme se naučili komunikovat, hodně o malé a pak nějak oslím můstkem k čemukoliv. Také jsme tam častěji a já jsem často iniciovala návštěvy a oni nakonec byli rádi, viděli, že se tam nebojím ani bez manžela a dítě jim v klidu nechám na poňunňání. Ale chce to nebýt hrr a popřemýšlet, jak to asi vidí druhá strana a nepředpokládat apriory, že to dělá na truc. Hodně mi pomohlo snažit se opravdu vžít do jejich kůže a respektovat, že jsou jiní, protože temperamentem jsme si velmi velmi vzdálení.
Jo a líbí se mi Graine (jestli to nekomolím). Přesně tuším, že takhle zmatené budeme jednou všechny od kluků a záleží i na našich snachách, jak se s tím vypořádáme. Vzájemně!