Stává se mi často, že mi ujíždějí nervy (občas bohužel i ruka) a odnáší to náš syn. Přijde mi, že na něj zbytečně ječím a jsem nervózní. On si to přitom vůbec nezaslouží. Je to moc hodné a klidné batole. Ale stačí, abych se nevyspala a on měl fňukací den a je to hrůza.
Máte prosím nějaký trik, jak se zklidnit, nebo prostě obrátit zlost jinam?
Aby to nevypadalo tak strašidelně, netluču ho jak žito, ale občas ruka nebo hlas ujede a pak mě to moc mrzí. Dost se za to stydím.
Co se sebou?
Prosím, nepište, jak si každou vteřinu s dítětem užíváte a v životě nezvyšujete bezdůvodně hlas. Nepotřebuju rady "vypadnout na kosmetiku, pěstovat zájmy (těch mám dost) atd." Uvítala bych spíš tip na to, co dělat v situaci, kdy mám pocit, že z dítěte vyletím z kůže, ale nechci aby odskákalo to, za co nemůže.
Díky