Já mám taky dva syny. Když jsem čekala druhého, strašně jsem prožívala, že se nám nepovedl ten obligátní páreček. Dnes bych si za to nafackovala. Narodil se úžasný chlapeček, ale to jsou určitě všichni.. Když jsme tak s manželem otevřeli možnost, že si na stará kolena pořídíme mazla, tak jsem si říkala, že bych do třetice chtěla zase chlapečka. Já si naopak s holčičkama nemám "co říct," ani hrát si s nimi neumím. Strašně jsem zvědavá, jak by vypadala třetí variace na stejné téma. U mě je to možná dáno tím, že jsem měla k matce velmi komplikovaný vztah, myslím, že mě snad ani neměla moc ráda, dnes už bych řekla, že se to naučila (konečně). Moje kluky ovšem miluje bezmezně. Mimochodem - soused má tři holky, jsou to hrozní poděsové, ani jedna z nich není "pravá holčička," ačkoliv se to jejich matka snaží maskovat a neustále je oblíká do růžové - neúspěšně. Jediné, co mě na tom, že mám jen syny děsí, je to, že budu mít snachy. Zeť by mi byl milejší. I když - kdo ví, co si kluci přitáhnou domů. Rozhodně ale nechápu, že má někdo vůbec odvahu trousit rozumy o tom, jak se má cítit a chovat žena, která přišla o dítě. To musí být tak šílená situace, že nějaká standartní řešení ani nejsou možná a pokud i po takové tragédii funguje normálně, svým dětem dá najíst a ukládá je každý den do postýlky, tak je to je pro mě obdivuhodný výkon a já se před ním skláním.