V člobrdu nikdy. Tam je to o štěstí,jednou vyhraji já, jindy oni. To samé v Černém Petru. Pexeso vyhrávají s přehledem.
Když děti učím novou složitější hru, tak nejdřív hrajeme zkusmo, to hraju za sebe i za ně. A pak se snažím nehrát naplno, aby měli šanci. Mám namysli třeba dámu nebo šachy. Tam je dospělák v obrovské výhodě, když dítko teprve začíná. Ale třeba Královské rošády hrajeme všichni naplno.

Shrnula bych to tak, že nějaký pláč typu "já jsem prohrál" mi nevadí, ale hlídám si, aby se děcko nedostalo do situace, kdy vyhrát nad soupeřem ani nemůže a po pár hrách to začne vzdávat. To pak může vést k odporu ke hře.

Jinak já sama jsem jako děcko nesnášela tyhle všechny hry a dodneška je hraji s odporem. Musela jsem je totiž povinně hrát s babičkou která podváděla ve svůj prospěch a byla schopná mne za moji výhru i potrestat. Měla zásadu, že ona straší, tak se sluší aby vyhrála.