-NADĚJE PO KAPKÁCH,je to kniha o dětech které se v Motolské nemocnici léčili s leukémií.To jsem fakt brečela,a ne jednou.Zrovna jsem v té době čekala dceru.Jinak filmy mě jen tak rozplakat nedokážou,takové byly v životě asi tři a to jsem byla hodně mladá-DUCH,PŘÍBĚH TÉMĚŘ RŮŽOVÝ A EVITA.Na jiný si nevzpomínám,pro mě je to prostě film,ne realita,takže to se mnou nic nedělá.Ale co by mě spolehlivě dokázalo rozplakat,tak to je hnusná realita života a sice týrané děti,zabité děti apod.Samozřejmě člověk nemůže oplakávat každé zabité či týrané dítě,ale brečela jsem tenkrát když hledali Terezku Čermákovou,a pak při jedné reportáži v níž sociálka odebírala rodičům děti a policajti je tahali z bytu.A taky jsem několikrát brečela když se můj bývalej velmi hnusně choval k mé dceři.Díky bohu že jsem našla sílu od něj odejít.