Přidat odpověď
ANO, mám totiž adoptované dítě. A biologického potomka bych nedokázala milovat víc.
Těm kdo se bojí "špatných genů" položím pár ptázek a zeptám se někdy záměrně trochu provokativně, neberte to ve zlém, jen možná trochu pochopíte pocity adoptivních rodičů a dětí.
Co vám dává právo říct o mém dítěti, že má špatné geny?
Co jsou to špatné geny?
Jste tak zběhlé v genetice, že přesně víte, co je dědičné a co získané?
Opravdu si myslííte, že z dokonalých genů vás a vašich partnerů by vznikl automaticky ještě dokonalejší potomek?
Žádný rodič si nemůže být úplně jistý, "co vyroste" z jeho dítěte a vím, že u adoptovaných dětí je riziko problémů větší a myslím, ře tím větší, čím déle je dítě v ústavech. Adoptované děti mají zkrátka těžší start do života.
Synovi je 11 let, tkže to nejhorší (pubertu) máme ještě před sebou. Už teď můžu říct, že je krásně vidět, jak to s těmi geny je. Jsou věci, které si přinesl od biologických rodičů a jsou věci, které odkoukal od nás. A pozor, na obou případech jsou to vlastnosti a zvyky dobré i ty horší. Zkrátka ani já ani manžel nejsme dokonalí...
A na závěr: nevím, jestli bychom adoptovalh dítě, kdybychom měli biologického potomka.
A kdo má o adpci pochyby, dítě by adoptovat určitě neměl, kvůli sobě i dítěti.
Předchozí