Dokázala bych mít adoptované dítě, ale věděla bych, že není moje. Měla bych nižší očekávání (menší zklamání) a taky bych měla asi do jisté míry fyzický odstup. Pokládám za samozřejmé ujmout se třeba ségřinejch sígrů, pokud by se jí něco stalo.

V rodině adoptivní děti máme(nevlastní sestra) a tam je to jiné, nemaj vlastní, takže tyhle jsou jejich se vším všudy.

Jinak nezazlívám adoptujícím rodičům jisté nároky na své budoucí děti a také jim nepodsouvám přehnanou filantropii, pokud se ujmou člověka, který má menší šance.

Ona potřeba dělat dobré skutky se také dotýká vlastního ega.