Vím, že to tak některé maminky mají, že cítí tu vinu, ale mě se to naštěstí vyhlo, necítím povinnost se trápit a taky se netrápím pořád. Jak psala Petra, to trápení je přítomné i v radosti. Ani krátce po Milenčině smrti jsem neměla pocit viny, že se něčemu zasměju, že mám z něčeho radost, je mi spíš líto, že to Milenka nezažívá se mnou, ale nemyslím si, že by chtěla, abych to bez ní neprožívala, naopak.
Spíš jsem si mnohokrát vyčítala naopak to, že cítím tu bolest a trápení, že nedokážu být taková veselá a pohodová jako dřív, ale to už dnes tak není. Dnes si prožívám svou bolest spíš soukromě a s ostatními maminkami, do rodiny už ji netahám.
Nevím, jestli si Ananto uvědomuješ, že když píšu sem, není to v těch pohodovějších, radostnějších chvílích, ale vlastně hlavně ve chvílích, kdy ta bolest vyplave napovrch, to může pak vyvolat dojem, že se jen trápím.