Ananto, ale jsou samozřejmě také diskuze, kde nelze jen tak bezemočně debatit a tato je jednou z nich.
Máš děti? Pokud ano, zadívej se někdy na prázdnou postýlku a představ si, že by to tak už mělo zůstat. Představ si, že už své dítě nebudeš moci obejmout a cítit jeho vůni. Představ si, že z jeho úst už neuslyšíš slůvko ,,Mami,,. Představ si, že už neuvidíš jeho kulišácký úsměv poté, co vyvedlo nějakou neplechu. Už nezapláče pro odřené koleno nebo nešťastnou lásku. Už NIKDY... alespoň ne na tomto světě. Přidej si k tomu třeba obraz umírání v bolestech, jehly, náročná vyšetření. Myslím si, že naprostou většinu maminek bodne u srdce jen z těch představ a zkus si tu bolest vynásobit asi tak miliardkrát, protože ty večer uložíš své dítě do postýlky nebo mu řekneš, kdy má přijít večer domů, ale tyhle mámy ne. Jen smutek říkáš? Už smutek ale člověka trápí. Byla jsi někdy smutná aniž by tě to trápilo?