Ananto, zažila jsem osobně hodně bolesti, zrady od nejbližších lidí, mám za sebou i pokus o sebevraždu a mohu ti říci, že jsou dodnes chvíle, kdy mě to trápí. Přitom ty události jsou za mnou, teoreticky bych to mohla hodit za hlavu a žít dál, ale mozek si funguje po svém. Nicméně vím, že ztrátě dítěte se nevyrovná nic. Stačila mi epizoda, která se nám přihodila minulý týden, kdy jsme mladšímu museli volat záchranku. Srdce se ti promění v kus ledu a duše ti slétne do nejhlubší propasti, my jsme měli štěstí a osud nebo kdo nás nechal z této propasti znovu vylétnout. Jenže tyhle andělské mámy přišly o kus svého srdce a zbyla po něm krvácející rána a ta se nikdy nezacelí. Ztratily své dítě, kus sebe. Už to že jsou schopné jít životem dál je obdivuhodné. Ano, je dost maminek, rodičů kteří toto prožili a šli dál, ale také je dost těch, kteří už neviděli možnost jak žít tady a dobrovolně odešli za svým dítětem. Konkrétně Mili, tím jak je ochotná odhalit své pocity opravdu hodně pomohla dalším lidem, kteří prožili ztrátu dítěte. Za sebe říkám, láska k mým synům,je ten nejsilnější cit, jaký jsem poznala a bolest z jejich ztráty by byla minimálně přímo úměrná tomu, jak je miluji.