Klid, všechno může být nakonec jinak. Jako dítě jsem byla z hudebního hlediska pro mé muzikální rodiče obrovské zklamání, zpívala jsem strašně falešně, mimo rytmus, neměla jsem absolutně hudební paměť. Bratr a sestra vyzpěvovali od malička čistě a s chutí.
Maminka (kdysi a zřejmě dodnes hvězda jisté hudební školy) se snažila, předzpěvovala mi, vysvětlovala horem dolem, že se mám poslouchat, opakovat po ní, ale nic nepomáhalo. Prostě průšvih. Myslím, že to vzdala, všude se ale chlubila mými sourozenci.
No a na základce mě najednou vybrali do sboru (nechodila jsem), na střední taky (to jsem chodit musela), pak dokonce do komorního, celou střední jsem strávila (natruc) s kytarou. Nevedlo to nikam jinam než ke zpívání s kamarády, ve sborech a ve vaně, ale brácha se sestrou zapíchli zpěv už někdy ve školce.
Že by za tím byla ta zoufalá péče mojí maminky o jediné nenadané dítě v rodině?