Tak ani nevím jak jsem zabloudila, už sem,na rodinu moc nechodím, děti rostou. Ale čtu tady o Mili a mám trochu pocit že mám co říct, tedy snad se nedotknu a neudělám to horší.

Ano není těžké poradit, spíš bude těžké tu radu přijmout a začít se jí řídit.
Tedy rada je: Mili víš co je pro dítě nejdůležitější? Šťastná maminka!!
A ty šťastná nejsi. sama píšeš "cítím se zklamaná životem"

A to je špatně. Jsi věřící a tak bys měla dávno vědět že člověk má žít s tím, co je mu dáno a né s tím co by sám chtěl.
Řekni mi jediného člověka který má život takový, jaký by chtěl - já neznám jediného.
Pokud vidíš štastné lidi, tak jsou to ti, kteří se radují z toho co mají a nemyslí stále na to, co by chtěli a Bůh jim to nedal.

Já sama můžu svůj život brát jako naprosté neštěstí: rodiče mě nechtěli, táta mlátil, pak umřel, sourozenci mi to vyčítají, kluk co jsem ho měla ráda mi zdrhnul, potraty, nemoci dětí......fuj to mi zamrazilo.
Ale já si z těhle věcí beru pouze pozitiva a pokud vzpomínám tak na radostné okamžiky. Každý den děkuji za to, co jsem dostala: úžasného manžela, děti, to jak je postupně vypiplávám i přes všechny těžkosti, jejich lásku... prostě se raduju z toho co mám.

A ty bys měla taky. Máš totiž úžasné kluky a věř že jsou lidé, kteří kdyby to tu četli, tak si říkají "ona toho má tolik a brečí, je vážně nevděčná"

Za Milenku se modli, vzpomínej, ale netahej jí do vztahu ke svým synům. Stejně jako její vliv na tebe cítíme my v téhle diskuzi, cítí ji i tví blízcí a nevím nevím zda už jim tvé truchlení nezačíná hodně vadit.