Musím říct, že mám pocit, že některé čtete jen sem tam něco a z toho vyvozujete hned závěry nebo podvědomě selektujete informace, které se nehodí do vašich koncepcí. Např. mnohokrát jsem psala o tom, že vedle bolesti prožívám i radost z těch, co mi zbyli a žiji s nimi a pro ně.
Nyní čtu jednu knihu, ve které píše člověk, který sám prošel ztrátou syna, jak se s tím vyrovnat. Po ztrátě dítěte mnohokrát a po celý život nastávají situace, které nám připomenou, co mohlo být a už nikdy pro naše dítě nebude a v každé takové situaci je nutné se s tím rozloučit, aby člověk mohl jít dál a loučení bolí a často je provázeno slzami. Když jsem vedla Vašíka do první třídy a asi půl hodinky jsme jako rodiče čekali před třídou, sedla jsem si tak, aby na mě ostatní moc neviděli a plakala jsem, loučila jsem se s tím, že povedu někdy Milenku takto do první třídy. Když nás zavolali zpátky, utřela jsem slzy a už jsem neplakala. Stejně tak mnoho maminek popisuje, jak plakaly, když šli na svatbu, promoci, narozeniny někoho s příbuzných známých, myslely na své dítě a loučily se s tím, že tohle nikdy nebude. Ale je velmi důležité se rozloučit, tím rozloučením člověk udělá tečku a může zase jít dál. I já se asi ještě mnohokrát budu loučit se vším, co mohlo být a nebude, s copánky, pohádkami o princeznách, nežnou povahou, s důvěrným poutem mezi dvěma ženami, matkou a dcerou, ještě mnohokrát mi to něco připomene, tak jako mi to před nedávnem připoměla ta Tomíkova aktivita a dravost. Loučení bolí, ale já jsem se rozhodla, že potlačování těchto pocitů do podvědomí, abych o sobě navenek mohla tvrdit, že jsem ta dokonale šťastná matka a radostná křesťanka, není pro mě dobrá cesta.
Nevím, kde se pořád bere, že stále jen truchlím a jsem jen nešťastná a smutná a myslím jen na Milenku.
Dovolím si říct, že s Bohem to mám srovnané, věřím, že upřímnost před Bohem, žádné předstírání, žádné hraní si na radost a zároveň vědomí toho, kdo jsem já a kdo je On a také toho, že mě miluje a přes všechno zoufalství, které někdy cítím, má řešení a má smysl, které jen zatím nemůžu vidět, je cesta, jak se k Bohu přiblížit a jeho blízkost způsobuje radost, která se uloží hluboko v srdci a zůstává podtónem i v nejtěžších situacích a pocitech zoufalství.