Eecto,

tak já to mám s ponožkama tak, že řeknu "je chladno, vem si ponožky", dcera opáčí "ale XYZ je taky ještě nenosí" a já na to "Jenže já nejsem máma XYZ a nebudu s ním sedět doma, jestli nastydne. Třeba je horkokrevnější. Podívej se, kolik je stupňů," dcera odběhne k teploměru a řekne "tak jo" nebo "vždyť je 23!" na což řeknu "aha! Tak to si je fakt brát nemusíš," což je v pohodě, neboť si nenárokuji trvalou neomylnost, jen občasné poslední slovo.

Po třech podobných dnech se děti běhají dívat, jak je teplo a chodí se radit, jestli to stojí za ponožky/svetr/bundu, co když se odpoledne oteplí (Teď už se ani neradí, pár proměnlivých dnů je za námi, já jen decentně sleduju)

Podle mého názoru se děti naučí, jak jednotlivé formulace u různých lidí chápat. Pochopí, že "vem si ponožky" nebo "při takovéto teplotě si bereme ponožky" znamená u mámy "myslím, že už je dost chladno na ponožky", u babičky "nastydneš! MUSÍŠ si vzít ponožky a dost řečí!" u starší sestry "máma říkala, že ti mám připomenout ponožky," u druhé babičky "broučku prosím, vezmi si ty ponožky, hlavně nedělej scénu, no, když tak tě něčím uplatím."

Ve skutečnosti se snažím říkat to, co opravdu myslím. A když něco po dítěti opravdu chci, tak je mi vcelku jedno, jestli to 90% vesmíru dělá jinak, takže "argumenty většinou" moc neberu. Z tohoto hlediska ti ovšem zcela přiznávám právo vést své dítě, jak uznáš za vhodné ty, bez ohledu na místní většinové postupy v čemkoliv.