Na jednu stranu je to hustý že si to dovolí, v případě že mě dítko má tendenci jakkoli ublížit by dostane tak strašný pohled a tón varování "tohle dělat nebudeš" spolu s chycením rukou, při druhém pokusu s jednoznačným plesknutím.

Na druhou stranu jsem to viděla i u rodičů o kterých si myslím že mají výchovu pevně v rukách - prostě to dítko mělo období něčeho. Třeba kamarádky dcera cca ve 4 letech měla tuhle rozhazovací mánii - vše ze skříní ven apod. když se narodil bráška. Byla v tom nesnesitelná x měsíců, pak to ustalo. Nebyla to nějaká zásadní chyba ve výchově, to dítě prostě vyjadřovalo něco - hněv, zlost z nedostatečného (podle dítěte) zájmu o něj apod. a přešlo to. Když tahle holka přišla ke mě a viděla že mám místo skříně na prádlo jen regál se závěsem, dostala záchvat smíchu a ujišŤovala mě, že budu několikrát denně vše vracet na své místo. Moje děti ale vytahování prádla nijak nezaujalo, prostě se projevovaly jinak (třeba vřískotem a pod), ne tímhle.... a není to moje zásluha, myslím. Některé dítě čmárá po zdi čímkoliv, jiné to nenapadne za celou dobu....

Takže - určitě pomůže 1) prevence (uklízet věci na místa kam nedostane, zavírat skříň na dětskou pojistku apod.), 2)ta důslednost (když řeknu že něco nebude, tak nebude, upozornění na důsledky jednání), ale 3) taky kladení menšího důrazu na to co udělal. Když vidí že tě tím rozčílí, že se tím dlouho zabýváš a řešíš ho.... bodejť by to neopakoval, "s tou mámou je ale legrace"... takže tu "zábavu" zkrať a vem jí to kouzlo.