Zdravím všechny maminky jedináčků. Docela jsem byla mile překvapená reakcemi a hlavně upřímností. Mám taky syna a do dalšího dítěte se mě ani manželovi nechce. Prostě a jednoduše nechce. Otěhotněla jsem neplánovaně a předtím jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, kolik budu mít jednou dětí. Nikdy jsem nepatřila mezi holky, kterým ještě ani neoschla občanka a už se třásly na to až budou drncat kočárek. MOžná právě proto mi osud ke 20tým narozeninám nadělil chlapečka. Mám spokojenou rodinu, milujícího manžela a s ním krásné dítě a neměnila bych. Přesto nechci celý svůj život obětovat dětem, chci aby byl co nejpestřejší a chci svou lásku a energii věnovat nejen synovi, ale i vztahu s manželem. Nechci být v25 jen mamina a usmolená kuchta, která rodí dítě za dítětem, chci být taky přitažlivá milenka, milující manželka, spokojená žena, pečující o své blízké rovným dílem a zároveň využít možností seberealizace a jiné práce mimo rodinu. Život je krásný a pestrý a mě se nechce strávit nejkrásnější roky poskakováním kolem plotny a dětí. Manžel má stejný názor tak není co řešit. Jsme ve 3 štastní. Horší je to ale s mým okolím a rodinou. To že se do dalšího dítěte nechystáme nám nemohou odpustit. Kdybych rodičům svým nebo manželovým řekla, co jsem napsala zde, tak by mnou začali téměř opovrhovat. Dokud jsem svobodná a bezdětná, tak si mohu užívat, ale jakmile se vdám, tak se ode mě už nic nečeká kromě rození dětí. V naší společnosti se považuje skutečně za "povinnost" mít 2 děti. přitom lidi nějak nevnímají, že dneska je jiná doba než za komunistů.