nedá mi to, pročetla jsem většinu příspěvků ... Knížku RaR považuji za velmi užitečnou a povětšinou i praktickou, ale zdá se, že autorka má spíše problém s tím, že se jí snaží držet (téměř vzorně dle titulního popisu) a zdá se jí, že to nevede k cíli, ke kterému myslela, že to povede. Pominu-li možnost, že by dané chlapec byl třeba nějakým způsobem neschopný běžných reakcí např. byl autista atp. pak mi zbývá jako logické řešení to, že autorka musí někde dělat něco, co jí se zdá třeba "v souladu s metodou RaR" ale v praxi to tak být nemusí, aniž by si to uvědomovala. Netvrdím, že metoda RaR je všeobjímací a všemocná, ale myslím, že většina principů tam uvedených v praxi funguje. Možná je to v tónu kterým mluví, vnitřní nejistotě, kterou starší syn může cítit, možná je vyčerpaná z péče o mladší dítě a trápí jí vyčítky, že se vše nedaří jak má. Jen ilustrační příklad: mám kamarádku se stejně starým synem jako náš tj. 5 let, když mluví o "své" výchově, vždy říká, jak je důsledná a vytyčuje hranice (mluví o tom s troškou hrdosti) a že syn ji respektuje, a taktéž hranice. Kdykoliv jsme s nimi, tak se z toho nic neděje (zrovna náhodou, jak ona říku), končí to vyhrožováním, že ježíšek nic nepřinesea nebo kluk dostane na zadek. Není to kritika té kamarádky, jen tím chci říci, že lidé mohou své chování vnímat nějak, ale v praxi to tak z pohledu ostatních být nemusí. Pokud to autorka myslí s praxi RaR vážně, doporučila bych asi setkání sn ějakou "zkušenou" maminkou a nechat jí sledovat třeba část dne její i synovi chování a pak to probrat.