Dojanko, ta moje teda umí plakat, řvát, vztekat se, řičet dlouze a dlouze. To, co popisuješ Ty o krokodýlích slzách dělá jen vyjímečně, když je opravdu raněná, když pro ni není důležité ukázat tomu druhému, jak moc je raněná. Moje dcerka je perfekcionistka a je na sebe hodně náročná, takže já se musím brzdit v kritice. Když na ni nevědomky ještě naložím svoje představy o tom, jak by měla situaci zvládnout, je zle. Ona to vycítí a tak se snaží nebo proti tomu vnitřně bojuje, že se zadrhne nebo zakopává apod., prostě přestane fungovat přirozeně a začne se moc soustředit na tu jednu věc. Prostě udělat věc rychle a současně perfektně nejde (pokud není člověk velmi zkušený nebo extrémně nadaný). Píšu to jen k zamyšlení, protože mě to napadlo hned, jak jsi psala "perfektní zázemí a milující rodinu", že může určité věci (stejně jako moje dcerka) cítit jako tlak. U vás to tak být nemusí, ale já když se na dítě zamračím nebo vřísknu, tak se ohradí, ale když je nátlak "milující" tak se v tom plácá, protož se ve mě vidí a chce mi moc vyhovět.