Krátce po rozvodu jsem v době, kdy jsem o žádný vztah nestála, potkala férového, svobodného a velmi příjemného chlapa. S čistým vědomím můžu říct, že jsem se nezamilovala, ale líbil se mi, byla tam vzájemná přitažlivost, takové příjemné souznění, takže jsem naprosto nezávazně šla do milenecko-přátelského vztahu, od kterého jsem nic závažného nečekala. Ani jsem v tu chvíli o to nestála. Jsme spolu už několik let, je to perfektní partner a taky bezva parťák pro moje děti.
Co tím chci říct? Já bych ten nezávazný, spíš sexuálně-přátelský vztah ani nezavrhovala. Naopak si myslím, že kdybych tehdy na něj tlačila s představou nějakého vážného vztahu (s ohledem na svoji situaci - rozvedená máma dvou dětí vs. svobodný a "free" mladý muž), kdovíjak by to dopadlo. Takto to zcela přirozeně přerostlo v krásný a pevný vztah. Nevím jak moc jste oba zklamaní z předchozích vztahů a kde v nich byla chyba, ale přijde mi škoda nechat si protékat život mezi prsty tím, že místo užívání si vztahu, kde evidentně "něco" je, budu zatěžovat hlavu vymýšlením řešení, jak chlapa dotlačit k nějakému závažnějšímu rozhodnutí.
Dnes, když mu vařím, starám se o společné starosti, peru ponožky, ráda vzpomínám na ty nezávazné začátky.