Firsty, mě pomohlo, že jsem se smířila s tím, že pětileťák prostě ječí, když se mu něco nelíbí. On si to vyvinul asi jako svojí strategii, když byl malej a ječel, tak jsme hned přiběhli a řešili... Tak to zkouší furt. I když je mu to dávno houby platný. Ale to, že ječí, nevnímám, jako že já dělám chybu. Já udělám svojí půlku práce: řeknu mu, co se po něm chce a proč, jaké má možnosti (ty, co jsou - nepřibírám ty, co nejsou, pokud nejsou v situaci vhodné - ale když jsou, tak proč ne). A on si může vybrat, jak na to bude reagovat. Zjistila jsem, že vysvětlování nefunguje. Když jsem moc vysvětlovala, cítil, jako bych měla "slabší pozici" a začal mě obviňovat (z čehokoliv, jen aby nemusel řešit to, co zrovna potřebuju řešit já). Takže jsem usoudila, že větší umění je přestat včas mluvit a dát najevo, že debata skončila. Nevím, jestli je to úplně RR - ale ani RR neslibuje, že prostě řev nebude. Nevěřím, že existuje vůbec něco, co by v domácnostech nastolilo stálý mír a klid ;-)