Přidat odpověď
Jinak tě můžu uklidnit, vaše láska není nic osudovýho, takhle jsem do ženatýho zblbla taky. V devatácti. Ale platonicky. Měla jsem dost svědomí? pudu sebezáchovy? obav? ...abych si to nechala jen pro sebe.
A dneska, když ho občas potkám, tak ve mě zatrne...je i po té spoustě let tam něco "nedořešeného". Ale rozumem si dovedu představit, jak by to skončilo...má tři děti /teda dneska už dospělý/...co bych s ním o 15 let starším se třemi závazky asi tak měla za budoucnost? POkud by teda vůbec nějaká budoucnost byla, on ve mě taky evidentně zalíbení měl, ale když jsem nedělala žádný vstřícný kroky, tak se stáhnul.
Ale v opačným případě...brát to jako krásný románek, co skončí bych nedokázala...a bylo by mi ještě daleko hůř, než mi bylo takhle.
Předchozí