Trošku mi to připomíná příběh našeho známého, který se v době, kdy čekal se svojí ženou dvojčata strašně zamiloval.
Od ženy odešel, protože měl pocit, že má právo na štěstí.
Svou novou přítelkyni začal vodit na různé akce s kamarády, kde mu většina z nich dávala najevo, že s tím absolutně nesouhlasí. Můj muž třeba odešel z restaurace, kam s touto slečnou přišel, protože s ním nechtěl sedět u jednoho stolu. Dotyčný známý to absolutně nechápal, neustále argumentoval tím, že se to prostě přihodilo a nedá se s tím nic dělat. On si prostě neporučí a slečnu strašně miluje.
Jeho žena byla samozřejmě úplně na dně. Slečna si s ní dokonce chtěla dávat schůzky, aby jí vysvětlila, že se s manželem opravdu milují a nemohou bez sebe žít.
Po narození dvojčat mu asi začalo být líto, že s nimi nemůže být a hlavně, že si jeho žena začíná hledat náhradního tatínka. Nakonec to dopadlo tak, že slečnu tenhle taneček přestal bavit a kopla ho do zadku, a tatínek se vrátil domů.
Musím říct, že u mě totálně klesnul, i když mu žena odpustila.