Myslím si, že oni mají pocit, že když to poženou přes jídlo, tak nemůžou dítěti nic lepšího dát. Mám také tuto zkušenost. Babička a děda (moji tchánovci) pokaždý, když mi starší syn zaplakal, tak mu rvali něco k jídlu, místo aby ho vzali na procházku, nebo ho pochovali. Od dvou měsíců se mě ptali, kdy bude moci pribiňák a šunku. Dokonce na mě byli naštvaní, že jim to nedovolím do půl roka u druhého a do čtyř měsíců u prvního, nic dávat. Moje mamka taky pořád nechápala, že prvnímu stačí ještě ve čtyřech měsících jenom Sunar (nekojila jsem), ale viděla, že pěkně přibývá a už mě v tom podporovala. Zato tchánovci byli úplně vedle, že nedávám nic kromě UM.