Když jsem zjistila, že budu mít SC v celkové narkóze, zamítla jsem tatínka a vylobbovala na doktorech kamarádku, takto lékařku. Cukali se děsně, ale hrozilo, že sbalím kreditní kartu a v pyžamu zdrhnu taxíkem. Podle toho, jak se dři projevovali (dost nekompetentně, jeden ještě k tomu dostal nejhorší hysterický záchvat, co jsem kdy slyšela, ve vedlejším pokoji a vzápětí přišel cukrovat ke mě) - ještě když jsem byla při smyslech, nedokázala jsem jim důvěřovat, taky se se mnou vůbec nebavili. S kamarádkou sice taky ne, ale nechali jí aspoň stát u dveří, předem mě instruovala, co mám dělat před a po, na co se ptát, co a kdy požadovat. Zorganizovala a postavila do latě rodinu hřadující na chodbě. Nikdy jí nebudu schopna dostatečně poděkovat. Denně je u několika porodů, tak z toho mého dokázala i ode dveří vydedukovat (a posléze reprodukovat) spoustu věcí. Např. ztrátu krve, rychlost operace, stav dětí, práci neonatologů, schopnosti lékařky vedoucí porod atd. Od vážených lékařů, kteří mě operovali jsem se nedozvěděla NIC. Ani slovo.