Terezo, taky jsem svého muže podceňovala a myslela si, že se tam zklátí.
Ale byl machr a opravdu mi pomohl. Sice chudák spíše bezradně koukal a podporoval více méně slovně, ale když došlo na "lámání chleba", tak se mnou i tlačil a ty slzy v očích na konci nikdy nezapomenu.
Hlavně pak minimálně měsíc všude chodil a říkal, jak si mě váží, jaký jsem machr a tak....
Prostě prožil si to se mnou a ví, o co jde a co nás to stálo sil.

Jinak můj porod byl v pohodě, ale přiznám se, že jsem si ho brala i proto, aby byl takovým mým "tiskovým mluvčím" v případě, kdy by to bylo potřeba. Znal moje požadavky a když tak by se za mě doufám postavil. Přeci jen ho neklátí bolesti a může jakš takš střízlivě myslet.

Záleží taky, jak se cítíš ty, jestli ho tam chceš. Přeju hodně štěstí...