Manžel hrál na bubny jako samouk, já nemám hudební sluch a nikdy mě ani hudební nástroje nelákaly. Syn zašal chodit do hudebky ve druhé třídě, přál si hrát na kytaru. V ZUŠ dostal učitele, který byl sice výborný hudebník, ale jako pedagog si cestu k synovi nenašel a ani asi nehledal. Po roce a půl mi volal, že už dál nemůže, ať ho dáme k někomu jinýmu, že on s ním končí. Znechucení ze hry bylo i na straně syna. Do ZUŠ už chodit nechtěl. Asi v pátý třídě jeme objevili kroužek - hra na kytaru k ohni a to ho chytlo a asi po roce a půl zase začal chodit do ZUŠ, ale už na el. kytaru. Je teď nadšený kytarista a hraje kde a kdy může.
Tak já si myslím, že je důležité dítě k něčemu nasměrovat, ale mělo by ho to bavit a pak ho v tom podpořit. Je důležité rozeznat, zda se jedná o dočasnou nechuť a nebo o skutečný odpor, pak bych dítě nenutila.