Přidám sem zkušenost se 14tiletým synem:
Od 7mi chodil na klavír (chtěl sám, inspirace starší sestrou). Po dvou letech ho to přestalo bavit, takže v 9ti ho manžel (ten je u nás přes hudbu) ukecal, že by měl odpor překonat a vydržet, aby pak nelitoval, že toho nechal (to se stalo manželovi, teď to dohání
). Synek si přidal (o své vůli) kytaru, chodil ještě rok na oboje, ale pak obojího zanechal. Nenutili jsme ho (jenom jsme chtěli, aby dokonnčil ročník, že se rozhodne pak). Problém byl taky v tom, že syn je mírný dyslektik dysgrafik, což se při hraní na klavír projevovalo negativně v tom, že nestíhal "číst" noty a hrát podle nich. Takže dokud zvládl vše zpaměti, šlo to - v hodině učitelka zahrála, on to odposlechl, našli to na klávesách, doma pak cvičil zpaměti. Složitější skladby ale už takto nedal, a z not taky ne. Byla by to dřina, na kterou neměl morál.
Ale má to happyend. O posledních prázdninách synek přišel s tím, že by se ke klavíru vrátil. A chodí, a hraje. Až tak moc hraje a cvičí pořád dokola (ono to fakt jinak nejde), že jsme pořídili ke klasickému piánu ještě keyboard, aby mohl cvičit neslyšně, jinak bychom se zbláznili nejdřív my doma, a pak sousedi (nebo opačně) - bydlíme v paneláku.
Dcera (skoro 16) hraje od 5ti, baví ji to. Jako malá si piáno vydyndala - nejdřív cvičila rok jen na školkovém piánu, až po tomto ověření zájmu jsme ho koupili domů. Má k tomu ještě flétny. Nikdy jsme ji nutit nemuseli.