Přidat odpověď
Já jsem to nemyslela jako "hudebnickou rodinu", teda já si pod hudebnickou rodinou představuju něco jako psala tady myslím Crowka... a to my zdaleka nejsme.
Jsme hodně introvertní a třeba ta část s vystupováním, to je pro mne teda naprosto někde jinde, osobně jsem ráda, že už nemusím a nikdy nebudu. Hudba je pro mne hodně intimní věc, provozuju ji jen v úzkém kruhu.
No ale myslela jsem to tak, že když ani rodiče k hudbě nemají vyloženě vztah, na nic nehráli, z hudby ví akorát o tom, co zrovna frčí na Impulsu a akorát mají za to, že by děcko teda mělo fidlat na housličky, ale oni sami ani nejsou schopni a ochotni ani kouknout do not aby viděli, jestli dítě cvičí co má, nebo dokola přehrává falešně "kočka leze dírou" aby to vypadalo že něco dělá... tak pak se nedá očekávat automatické nadšení u potomka.
U nás se nehrálo na nic a zpívaly mi akorát babičky.
Takže zážitky jako Ty nemám.
No a někdy v 17 jsem se taky naučila nějaký ty akordy na kytaře (kdo ne? :o)))
Jenom prostě vidím, jak je to bezva a propastnej rozdíl, když člověk hraje aspoň částečně to co ho zajímá a baví a když je to třeba i příležitost ke sdílení s někým blízkým. A třeba naučit dítě ten nástroj použít i v normálních situacích... zahrát i soudobou muziku, popík nebo já nevím co... aby na táboře nebylo za blba, že sice na něco hraje, ale jenom stupnice, etudy a občas sonátu, takže večer na pařbě si neškrtne...
Předchozí