Děkuju za slova útěchy..musím říct, že to fakt pomohlo! Nikomu jsem to neřekla. Měla jsem slabou chvilku se sesypat kamarádce do náručí, ale naštěstí mi to došlo a neudělala jsem to.
Asi fakt půjdu k nějakýmu psychiatrovi. Potřebuju pomoci, jinak takhle fakt nechci žít.
Oči má po mě - modré .-)
A vím to určitě, že není jeho - je to spočítané.
Biolog. otec to neví, to by byl konec - využil by toho, vše by řekla chtěl by nás - je do mě asi zamilován.
Vídám se s ním asi 1x2měsíce (jen ve společnosti, nic s ním nemám), ale přemýšlím, že se s ním přestanuu stýkat, chci si ho vymazat z paměti úplně.
Jen je mi to všechno líto, že jsem to tak zkazila ten upřímný vztah co byl mezi mnou a mým přítelem..moc ho miluji