Taky si někdy připadám jako strašná máma, třeba dneska ráno, když jsem chtěla kluka upozornit, že by mohlo být nebezpečné, pokoušet se natahovat ze židle ke stolu na právě vytřené podlaze a odtáhnuté židli, už už vidím, jak padá a zařvala jsem na něj. ... a co myslíš, že se stalo? ....lekl se, pojdela mu i ruka a má monokl. Chvíli jsme i přemíšlela, jestli mu mám ještě dát na zadek a nebo mu po 180té zopakovat že se to nesmí. A když mě tak náhle přepadla nevolnost v celém tom divadle, tak jsem si pak na záchodě v klidu uvědomila, že kdybych položila to koště, došla pro něj a sundala ho, mohli jsme se oba ušetřit. A to jsou takové okamžiky, o kterých vím, že s nimi budu těžko pracovat. Na to muj mozek potřebuje hodné času a já jsem hodné impulsivní. Nepotřebuji být dokonalá ani se o to pokoušet, budu ráda, když budu mít vnitřní pocity pod kontrolou a jestli mě někdo považuje za dobrou matku nebo ne, to až tak neřeším. I když jedno by mi taky nebylo, kdyby o mě říkali, že jsem raplouš raplá a chudáci děti.