No rady hezké, ale my bojujem s 12-ti letým pubošem totálně neochotným a totálně zabejčeným + neurologicky postiženým a na toho holky každá rada drahá. Když jsem mu dnes dělala přednášku, že by od něj bylo hezké, kdyby občas něco udělal bez řečí, že už jsem unavená (neřvala jsem) tak mi řekl, že se ho mám zbavit. Že chce někam do děcáku.
Včera jsem chtěla, aby si udělal úkol do matiky a on hodinu kecal o tom, že ostatní sourozenci nemají úkoly (Jaksi pominul fakt, že mladší kluk jde do školy až příští rok a dcerka halt úkoly na chřipkové prázdniny nedostala! A ta nejmenší má dva roky a ji fakt nebudu nutit, aby dělila!) a, že je to nespravedlivé!!!A to říkal pořád dokola jak kolovrátek. Fakt nekecám...
Nebo nám pořád do očí říká, že nás poslouchat nebude, že má svoje práva! A když řeknu, že to jistě má, ale spolu s právy máme všichni i povinnosti , tak jen hodí pohrdavý úšklebek, pokrčí rameny a nezájem! Má i dny, kdy je hodný a funguje, ale posledního třičtvrtě roku mám tak 3x denně chuť ho zabít. Kolikrát se zavřu do kuchyně a buším pěstmi do futer, abych mu něco neudělala...a on spratek ještě přileze za mnou, že co mi je...
S menšíma dětma fakt problémy nejsou. S těma se domluvíme na všem. (Krom té dvouleté, ale tu prostě v nejhorším čapnu pod paži a jdu ...ta mě nemůže nasmolit.)