Manželův otec viděl svého dvouletého vnoučka "již" třikrát. Vždy náhodou, když jsme se potkali ve městě. Bydlí cca 8 km od nás. Náš vztah nevztah není nejideálnější již od počátku. Tchán se řídí heslem "co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není". Jeho oblíbená věta - "Stejně to bude všechno jednou tvoje", na důkaz dal onehdá manželovi cár papíru, s tím, že je to závěť, aby viděl, že fakt nekecá. Dále je zvyklý, že mu nikdo neodporuje a on má zákonitě ve všem pravdu. No a já si zase hájím svoje. Teď jsou naše vztahy asi tři roky na bodu mrazu, nekomunikujeme. Občas vyhledá mého manžela v práci, aby mu sdělil, kam pojede na dovolenou, kolik mu nabídli za dům a tak. My mu to samozřejmě přejeme, ale co mě zaráží, že se ani jednou nezeptal na vnuka. Když se malý narodil, tak chodil po městě a vykládal, že on žádného vnuka nemá.
Při jedné z těch příležitostí, kdy jsme se potkali, nastínil, že by k nám chtěl přijet, ale nepřijede, protože má strach, že ho vyhodím. Za chvíli řekl, že nepřijede proto, že neví, co má malému koupit. Taktně jsme mu naznačili, že o dárcích to opravdu není a já mu řekla, že co je mezi námi, přeci nemusí ovlivňovat jeho vztah k dítěti. Malý za to nemůže. Slíbil, že přijede a už se neozval. Nezdraví mě. Nestěžuju si, mně tento vztah vyhovuje, ale jde mi o prcka. Všechny schválnosti z jeho strany jsem už hodila za hlavu, ale to že zapírá svého vnuka, to mu jen tak neodpustím, takže vstřícný krok z mé strany asi nehrozí. Jak mám malému vysvětlit, až se za čas bude ptát, proč o něj jeho dědeček nestojí?