Blíží se Vánoce a v našem případě jsou spojené ještě s výročím Milenčiny smrti, proto nyní dost intenzivně řeším, jak se vyhnout povánočnímu pádu do deprese, které mě loni postihlo. Řeším to také v souvislosti s mými vleklými nejspíš psychosomatickými potížemi s močovými cestami.
Loni jsem po Vánocích upadla do velké a vleklé deprese a trvalo mi skoro až do jara, než jsem se z ní dostala a ta depka byla důsledkem kombinace smutku a nepochopení a nezájmu nebo aspoň vnějškově projevovaného nezájmu mých blízkých, kdy kolem těch Vánoc se člověku po tom děťátku stýská nějak víc, kdy se ty bolavé emoce nahromadí a já si tak přála, abych je mohla v rodinném kruhu ventilovat aspoň trochu málo, ventilovat je ani tak ne v podobě nějakých záchvatů pláče a hysterie, ale v podobě vyjádření lásky k Milence, že ji stále cítím a že na ni stále láskyplně myslím a abychom si o tom spolu chvíli povídali, jak to kdo prožívá. Předloni jsem se o něco takového pokusila před štědrovečerní večeří, ale tak nějak jsem v tom zůstala osamělá, trpně to vyslechli, ale od nikoho žádná reakce a tak jsem loni neměla sílu s tím sama začít, ale nějak jsem doufala, že když nezačnu já, začne manžel, něco k tomu řekne, aspoň o těch Vánocích si vzpomene i nahlas (vím, že uvnitř vzpomíná a i se trápí) a kluci se přidají a nikdo nic neřekl, za celé Vánoce nikdo ani slůvko o Milence a prostě jsem nedostala žádnou příležitost ty bolavé emoce nějak nechat volně vyplynout ven a jak Vánoce skončily, úplně jsme se zhroutila, měla jsem pocit, že život je o ničem a že ho snad ani nechci dál žít.
Moc bych chtěla, aby to letos dopadlo jinak, psychologové radí, že je dobré si vytvořit určité rituály, týkající se zemřelého dítěte, které rodina bude 2x-3x za rok, obvykle v době výročí dodržovat a při kterých je možné a dovolené vypustit ty bolavé emoce. Jenže jak mám vytvořit nějaké rituály, když jsem v tom sama, zatím vždycky když jsem se o něco pokusila, byla to jakoby moje záležitost, které se ostatní tak nějak nedobrovolně účastnili, ale bez reakce, beze slova, tak nějak že jsem z toho měla horší pocit, než kdyby nic nebylo. Už mám strach sama něco takového iniciovat.
Já si nyní nestěžuji, spíš hledám řešení, radu, jak na to, nebo co s tím mám dělat, loni jsem byla fakt na dně snad 3 měsíce, také na vlastní kůži nyní zjišťuji, jak se ty neventilované emoce mohou negativně projevit na tělesném zdraví a tak nějak si říkám, že nemohu pořád jen brát ohledy na okolí, jak jsem to doposud dělala, že bych si měla aspoň trochu prosazovat uspokojení také svých potřeb, protože když pak mám dlouhodobě depresi nebo zdravotní potíže, mým blízkým to určitě neprospívá, byť moje deprese probíhá hodně uvnitř, své povinnosti si plním, ale uvnitř se cítím strašně.
Rada, že jim to má sama sdělit a své pocity a potřeby jim vysvětlit, je bohužel u nás nepoužitelná, nějak nechtějí naslouchat, od tématu utečou k jinému nebo manžel mě třeba i vyslechne, pokývá hlavou a stejně nic na svém chování nezmění. Teda když to tak píšu, sama vidím, že se asi řešení nenajde, naše rodina je naprosto nepřístupná jakékoliv formě psychoterapie, že bych je dostala na nějaké společné sezení apod. si vůbec nedovedu představit.Tak schválně, jestli mi někdo něco poradí.