ahoj, to co píše Boží žena mě zaujalo. U nás v rodině také prožívá smutek každý jinak. Když dvojče mojí mámy spáchalo sebevraždu nebo bylo zavražděno (dodnes to nevíme), tak někteří u nás v rodině nahlas plakali a naříkali a jiní si to drželi v sobě. Představuju si, jak si každý tuhle vaší bolest drží v sobě sám, uzavřenou a jakákoliv zmínka o Milence je ohrožuje. Možná by stálo za to vzdát společný rodinný rituál a vytvořit si svůj vlastní, protože ty ho potřebuješ. Pustit lodičku po vodě, zajít na hřbitov, napsat Milence dopis s vyjádřením tvé lásky a poslat ho do nebíčka. Každý si ale svůj rituál musí vytvořit sám. Strašně chápu, že chceš svojí bolest sdílest se svým blízkými, ale možná neumí emoce a bolest tak vyjadřovat jako ty. Neznamená to určitě, že nic necítí.